良い一日
Další velmi důležitá kapitola mého života bylo Japonsko, kam jsme odcestovali hned po Dánsku. Japonsko jsem si okamžitě zamilovala a to nejen kůli tomu, že jsem po příjezdu od managera hokejového teamu, do kterého táta nastupoval dostala panenku, kterou mám mimochodem dodnes. Spíš proto, že Japonsko bylo ve všem originální a jedinečné. Za zmínku stál už přílet, protože jsme přistávali v tajfunu, ve kterém brácha mámě odlétl, ale dobře to dopadlo, chytla nám ho jedna ochotná paní, což mi připomíná vyvrátit fámy o tom, že Japonci jsou krutá rasa, protože nejsou, naopak jsou velice milý a přátelští. A vlastně bych úplně zapomněla představit svého bratra, je to ten kluk na fotkách se mnou, mimochodem jsme dvojčata:-).
Jednou ze závislostí, které jsem si tam vypěstovala, byla závislost na sushi, sashimi, tempuře, kaviáru, rámenu, udónu, na všech rybách, sladkostech a na jejich čajových rituálech a na různých svátcích, které jsem s radostí slavila.Naučila jsem se tam dokonce i jíst hůlkami, měla jsme totiž svoje vlastní růžové s japonskou animovanou hrdinkou, u které už si nepamatuju, jak se jmenovala.
Jedním ze zážitků, na které nikdy nezapomenu, byla návšetěva Hiroshimi. Obyvatelé tohoto města byli velice pověrčivý, proto na každém rohu, narazíte na památníky míru, zvony míru, nebo ohně míru. Na Hiroshimě bylo zajímavé taky to, že tam skoro nic neroste, takže jste se mohli procházet tak maximálně mezi stavbami, avšak velice moderními stavbami. Měla jsem i to štěstí, že jsem viděla Genbaku dóm, což byl jediný dům, ze kterého něco zbylo a hodiny, které taky zůstaly zachovány a přestaly jít ve čtvrt na tři. Za zajímavost bych také považovala, že v každém Hiroshimském hotelu tam mají v recepci nějaký upomínkový předmět na svržení atomové bomby. V hotelu, kde jsme byli ubytovaní, jsem mohla ochutnat i pohár míru, ale rodiče a personál podcenili to, že mně musí hlídat a tak jsem si u švédského stolu vzala pohár, ze kterého jsem si vzala okrasného panáčka, ochutnala dvě lžičky a šla si pro dlaší, takže na konci večeře jich bylo na našem stole asi deset rozjedených, no, pak jsem to taky schytala...
Dalším zajímavým zážitkem byla návšetěva Sappora. Japonci se totiž hrozně rádi starají o své lidi a v hokeji to platí dvojnásob, takže jsme v Sapporu byli ubytovaní v šesti hvězdičkovém hotelu, musím se přiznat, že jsem se zde chovala jako malá star a nechávala se od personálu obskakovat...
Nesmím také zapomenout na návštěvu Tomakomai, táta na nás neměl čas a tak jsme se s mámou zabavovali procházkami v tomto přímořském městě. Bylo to tam úžasné, šli jste po nákupní třídě a najednou jste byli u moře s obrovskýma vlnama, kde jsme se zaujetím pozorovali rybáře. Po večerech jsem s hokejistama navšetěvovala Fantastický svět a učila je česky, mimochodem velká zábava.
V Japonsku jsem se také naučila lyžovat a svoje bruslařské umění dotáhla k dokonalosti, ale zpět k lyžování u toho stojí za zmínku moje velmi in a roztomilá lyžařská kombinézka, která vykouzlila úsměv a povzdechnutí na tváři nejednoho Japonce:).
O mém a nezapomenutelném životě tam, bych mohla vyprávět ještě hodně dlouho, ale mám dojem, že už i tak je tento článek až moc dlouhý, takže se s vámi pro dnešek loučím.
さようなら バーバラ
